Makat jako šroub hodinu denně ve fitku je fajn, ale to, na čem doopravdy záleží, je těch zbylých 23 hodin tam venku.

Přijde mi škoda omezovat cíle tréninku jen na 4 stěny posilovny, když se ten skutečný život odehrává právě mimo ně. Nabrat svaly nebo zhubnout tuk jsou nepopiratelně moc hezké věci, ale být schopen si jít kopnout do míče se svým dítětem či si konečně s manželkou vyšlápnout túru, která se kvůli bolavému koleni roky odkládala, považuji za něco přeci jen o trochu hodnotnějšího.

Jako jedinci disponujeme každý větší či menší škálou pohybových a kognitivních nástrojů, které každý den využíváme. To, co je pro někoho velikou výzvou, může být pro dalšího samozřejmost, nad kterou se ani nepozastaví. A naopak.

Každý člověk přichází se svým unikátním souborem dovedností a návyků, které si za ten život nasbíral. Nepohlížím na ně jako na „dobré“ a „špatné“, jsem zastáncem názoru, že něco takového do pohybu nepatří. Mozek je excelentní mašinou na hledání co nejvýhodnějších strategií pro plnění úkolů. Mojí misí je tyto vzorce a procesy analyzovat a následně mu nabídnout řadu jiných řešení. Dbám na to, aby moji klienti věděli, že neexistuje nic jako „špatný pohyb“, občas jen tělo nezná nic jiného. Cílem naší spolupráce tudíž nebude „měnit nevhodné pohybové návyky“, protože to by pak znamenalo, že bylo v prvé řadě něco špatně. Nahlížejme na to spíše jako na rozšiřování již zmíněného souboru nástrojů.

Pohyb by měl být přirozenou věcí, nad kterou člověk nemusí nijak zásadně přemýšlet. Ve chvíli, kdy mozku poskytneme dostatečně širokou a barevnou paletu pohybových strategií, sám si vybere tu nejvýhodnější. A to mě na téhle práci baví nejvíc.